Milá Marci, vedeš lidi k poznání a pochopení vlastních stínů. Pracuješ s nimi na vynesení stínu na světlo Boží a na jeho přijetí. Vnímám to jako nelehkou práci v době, kdy všechny reklamy nabízí obrazy dokonalých lidí – krásných, šťastných a úspěšných. Proč je pro tebe téma objevení a přijetí vlastních stínů tak důležité?
Stín je souhrn charakterových vlastností, jež jsou přirozenou součástí vědomí člověka, ale protože jsou temné, vytěsníme je. Dlouho jsem si myslela, že cesta k osvícení vyžaduje kultivaci ušlechtilých stránek člověka. Moje zušlechťování mě však brzy dovedlo do temné noci duše a k pochopení, že v duálním světě (tedy i ve mně) platí zákon polarit. Světlo-tma, nahoře-dole, dobro-zlo… jedno nemůže existovat bez druhého (každá mince má dvě strany: rub a líc). Nikdo nepřišel na tuto zem jen jako světlo nebo jen jako stín – viz princip monády. V každém z nás je obojí. Rovnováha je uprostřed polarit. Pokud se chci zažívat jako Světlo, musím s Láskou přijmout svůj potenciální stín, svoji temnou stránku, svoje nevědomí. Přijetím svých stínů se stávám vědomou – celistvou bytostí (nepodléhám davu). Stín prosvětlený Láskou ztrácí nad námi moc, stává se nutným potenciálem v nás, pomáhá k uvědomování si svojí identity, svojí Jedinečnosti.
Píšeš o stínu prosvětleném Láskou. Co je to Láska? Jak člověk k Lásce přichází?
Začnu tím, co Láska není. Láska není vztah k někomu nebo k něčemu. Láska není činností, ale stav bytí. Mám na mysli Lásku, která nepotřebuje žádný vnější impuls, nemá žádné „k“… lásku, která nepotřebuje, aby se něco stalo nebo nestalo, žádné „když.., jestli…, aby…, až… nebo protože…“. Mám na mysli Lásku, která nemá potřeby nebo podmínky. Mám na mysli lásku jako vztah duše, vědomí, mysli. Lásku, která přesahuje mysl i tělo, která přesahuje ego. Láska je cestou transformace od Já k ne-Já.
Kam se pro Lásku chodí? Dovnitř. Lásku nelze popsat, můžeme ji však zažít – uvnitř nás samých. O Lásku však nelze usilovat, nelze ji vnutit druhému, ani sobě. Lásce jen dovolíme, aby vstoupila do našich srdcí.
Jak se to dělá? Pokorou. Každá životní situace je příležitostí, jak se poučit o nějakém aspektu Lásky: soucitu, laskavosti, šlechetnosti, odpuštění ve smyslu přijetí. Karma je vše, co jsme nepřijali s Láskou.
Co získáme? Pochopíme, že být sám, je nemožné. Prohlédneme, že Já a Ty je jen iluze naší mysli. Všichni jsme propojeni jako jedna velká rodina. Láska nám vrací pravé Já.
Jsi vyhledávanou astroložkou. Viděla jsi mnoho náročných partnerských vztahů, i tebe samotnou život hodně učil. Co je podle tebe pro partnerský vztah opravdu důležité?
Každý si do vztahu neseme svůj obraz Lásky a překážky v Lásce. To jsou převážně nevědomé vzorce, které si neseme z dětství, z prenatalu, a také po předcích. Dědíme nejen fyzickou podobu a talenty, ale také nezpracované „věci“. Abych mohla žít trvalý smysluplný vztah, musím nejdříve najít vztah k sobě. Milovat sebe sama se vším, co ke mně patří. Chtěli byste sebe sama za partnera/partnerku? K čemu partnerství potřebujeme? Já preferuji partnerství jako zrcadlení, které mi umožňuje uvědomit si sebe sama. Je to cesta od hlavy k srdci. Žádný „druhý“ není odpovědný za moje pocity. Pocity – reakce vždy souvisejí s nějakým tématem, nepřijatým stínem. Přijímání stínů je cestou k jedinečnosti…a tak jsem opět u první otázky.
Co znamená vzít „druhého člověka do svého srdce“? Stačí ho jen pochopit? Uvědomit si s láskou, co mi do života dobrého přinesl svými příjemnými i nepříjemnými skutky? Stačí ho jen vnímat jako životního učitele s pocitem klidu a míru?
Miluji otázky, ale na tuto otázku neumím moc odpovědět. Ta odpověď se dá jen prožít… Vzít druhého do svého srdce znamená, přijmout člověka se vším, co k němu patří, bez podmínek, bez posudků. Ale takovou Lásku musím najít nejdříve v sobě, prožít ji a vyzařovat. Já tomu okamžiku říkám prožitek Boží milosti. Okamžik, kdy člověk pochopí, že je vskutku vším, že není já a ty, že všichni jsme Jedno, okamžik, kdy se ego rozpustí v Lásce a celé Bytí se stává Láskou. Je to nejúžasnější pocit blaženosti, jaký jsem kdy zažila.